Cesta k jezdectví


Pro výcvik koně platí mnoho pouček a pravidel, z nichž ty základní se vám budu snažit zde přiblížit.
Když ale na jakémkoli stupni výcviku budete chtít dovést koně k dokonalosti, zjistíte, že potřebujete nejen informace a techniky, ale i cit pro koně, talent, rovnováhu a dokonalou pohybovou koordinaci a to vás žádná literatura nemůže naučit.


Vlastníme-li koně, máme zodpovědnost stát se mu co nejlepším partnerem - ku prospěchu koně!
Je prostě nutné mít hluboké vědomosti a vytvořit si správné pohybové stereotypy (pohyby, nad kterými nemusíme přemýšlet). Pouze tak můžeme předcházet nedorozuměním a úrazům a zabránit vzájemným přílišným frustracím v každodenním životě.
Snahou jezdce musí být neustálé zlepšování v mezích jeho cílů. Některé věci pochopí teprve, až když dosáhne určitého stupně vědomostí a schopností. Při tom jezdec dosáhne výsledků, které mu pomohou vyvíjet jeho vlastní osobnost a dívat se na svět z jiného úhlu.


Můžeme zásadním způsobem ovlivnit psychiku koně tak, že zvládneme kontrolu vlastní mysli a vytvoříme si řeč - způsob vzájemné komunikace s koněm a vzájemný respekt.

................................................................................................................


Nemůžete koně přinutit, aby vás měl rád. Nezajímá ho jak ho milujete a kolik vás stojí peněz. Musíte ho přesvědčit, že se na vás může spolehnout, že nechat se vámi vést je pro něj to nejlepší řešení a že jste součást stáda, přestože vypadáte jako predátor.


Lidé jsou stále předpojatí. Myslí si, že je to chyba koně, pokud něco neklape. Předpokládají, že to, co kůň zvládl dnes doma, zvládne automaticky i zítra v cizím prostředí. Domnívají se, že koně myslí stejně jako lidé, a že si cení stejných věcí. Není tomu tak.

Pat Parelli


Tvůj kůň je lupou tvé duše, když změníš sebe - změníš i koně.

Klaus Ferdinand Hempfling


Koně se nechají přivést k vodě, ale nedají se přinutit, aby jí pili.

Švédské přísloví



STUPNĚ VÝCVIKU KONĚ


V literatuře se můžete setkat se spoustou názorů trenérů, jezdeckých škol i předpisů jezdeckých federací, kde se lidé snaží výcvik koně nějakým způsobem rozfázovat, aby tím vytvořili systém postupného výcviku koně.
Většina z nich má však jednu nevýhodu. Byly vytvořeny v době, kdy kůň byl využíván k nějaké práci, nebo později ve sportu a o využití koně k rekreačnímu ježdění a mimopracovním aktivitám nikdo neuvažoval. Dodnes je řada lidí, kterým takový nový pohled na koně je trnem v oku.
Myslím, že by bylo vhodné zažité postupy mírně přehodnotit a seřadit je tak, aby byly použitelné i pro rekreační jezdce a zároveň tento systém umožňoval korektně pokračovat dál až k vysoké drezuře.
Je třeba si uvědomit, že kůň dokonale připravený na kterémkoli stupni výcviku, může svému lidskému partnerovi přinášet užitek a udržet si při tom zdraví.
Je kontraproduktivní trénovat mladého koně stejně jako zkušeného koně.


Velmi zkušení trenéři, kteří mají jasnou představu o finálních požadavcích na koně, si mohou dovolit přípravu urychlit, přeskočit, nebo cvičit několik věcí zároveň. To ovšem zvyšuje riziko chyb při přípravě koně.


Navrhuji následující upravený systém výcviku koně:

  1. Příprava koně ze země - přirozená rovnováha bez jezdce (větší váha je na předních končetinách)

  2. Remontní výcvik – dosažení přirozené rovnováhy pod jezdcem

  3. Výcvik rekreačního koně – přirozená rovnováha pod jezdcem

  4. Sportovní výcvik – kampanní rovnováha (rovnoměrné rozložení váhy na přední a zadní končetiny)

  5. Vysoká jezdecká škola – školní rovnováha (přenesení více váhy na zadní končetiny)


1. Příprava koně ze země

Tvoří základ spolupráce mezi člověkem a koněm. V první fázi by se měly budovat především psychické základy pro výcvik. Kůň se musí naučit člověka respektovat a důvěřovat mu, nebát se v běžných situacích a ustupovat před tlakem. Takovému výcviku se věnuje řada trenérů, především tzv. horsemanů. Dobře propracovaný a známý je například systém sedmi her Pata Parelliho. I na této výcvikové úrovni se dá soutěžit a to v disciplíně HORSE AGILITY.
Na každé úrovni výcviku lze provádět i výcvik ze země. Tradičně se provádí cvičení ze země na dvou lonžích v přípravě koní pro vysokou drezurní školu. Také je populární skákání ve volnosti jako příprava pro parkurový výcvik. Zde je větší důraz na fyzickou připravenost koně.


2. Obsednutí a remontní výcvik

I tato část výcviku je důležitá. Jak proběhne obsednutí, to si kůň pamatuje celý život. Chyby, které jezdec udělá v tomto období, se velmi obtížně odstraňují. Důležitý je velmi klidný a pozitivní přístup.
Kůň se musí naučit nebát se jezdce na hřbetě a spolehnout se na jezdce v běžných situacích, i když ho nemá před sebou na zemi. Musí se naučit pod jezdcem uhýbat před tlakem, uvolnit svaly a vyrovnat se se změnou rovnováhy způsobenou jezdcem. Takovým výcvikem by měl s mladým koněm projít každý trenér klasického jezdectví i tzv. horseman. Dobře propracovaný a známý je například systém obsedání Montyho Robertse v kruhové ohradě.
Můžeme s koněm zůstat na takovéto základní úrovni a praktikovat tzv. primitivní ježdění, jehož cílem je kůň k bezproblémovým relaxačním vyjížďkám do přírody.

  • Kůň jde v požadovaném chodu tam, kam směřuje jeho hlava.

  • Používají se jednoznačné výrazné (ale ne hrubé) jednotlivé základní pomůcky.

  • Kůň je využitelný jako dopravní prostředek.


3. Výcvik rekreačního koně

Cílem výcviku u rekreačního koně je uvolněný, ohebný a prostupný kůň, který reaguje živě na pomůcky jezdce a zvládá bez větších problémů i náročnější stresové situace.
Kůň musí dodržovat takt chod a směr pohybu. Měl by zvládat udržovat rovnováhu s jezdcem na hřbetě i při provádění náročnějších pohybů jako jsou nižší skoky do 90 cm a drezurní cviky střední obtížnosti jako je práce na dvou stopách. Kůň při provádění cviku dokáže podsadit záď. Je využitelný i pro soutěže, ve kterých není požadován větší kmih chodů a dlouhodobější podsazení zádi. Až do tohoto stupně není nutné používat udidlo.


4. Sportovní výcvik

Smyslem sportovního výcviku koně má být ovladatelná energie. Kůň je trénován k lepší fyzické kondici a síle než jakou by potřeboval k přirozenému pohybu. Tato energie navíc je kontrolována především pomocí jemné a nepřetržité komunikace s koněm prostřednictvím trvalého lehkého přilnutí (kontaktu) na udidle.
Při podsazení zádi a přiuzdění kůň získává jiné postavení svého těla i rovnováhu. Rozděluje zatížení rovnoměrně na všechny končetiny. Zapojuje do pohybu některé skupiny svalů jiným způsobem, získává prodloužené chody, kmih a ve vyšším stupni i kadenci chodů.
Je to sice obtížné, ale pro zdraví koně je velmi důležité zachovat i ty vlastnosti, které má kůň rekreační. Především potom uvolněnost hřbetu.


5. Vysoká jezdecká škola

Kůň ve školní rovnováze je tradiční nejvyšší stupeň drezury koně.
Postupným tréninkem je kůň schopen využít svaly, které jsou určené přednostně k dynamickému pohybu, ke statickému nesení váhy. Při předvádění kůň přesouvá více váhy na zadní končetiny.
Zůstává při tom uvolněný a schopný okamžitého rychlého pohybu. Dosahuje vzpřímení krku, který je současně vyklenut již od kohoutku a vysokého podsazení zadních nohou až do té míry, že veškerá jeho váha může spočívat na zadních nohách (například v levádě) a může provádět i nadzemní cviky vysoké školy. Původní smysl tohoto výcviku spočíval ve zvýšení obratnosti koně v rytířském souboji.
Postupně toto využití pozbylo významu, ale výcvik zůstal zachován pro vystoupení vysoké jezdecké školy a také pro zápasy s býky na Iberském poloostrově. Dnes se v jednodušší formě využívá při soutěžích Working Equitation a barokního ježdění.



Na všech stupních výcviku je základní podmínkou správné práce a zachování zdraví koně – uvolněnost.


Uvolněnost koně ve smyslu, ve kterém se používá tento pojem v jezdectví, neznamená úplnou relaxaci svalů. Znamená to, že kůň používá jen ty svaly, které v danou chvíli potřebuje. Svaly napíná a zase uvolňuje, nedochází k trvalému napnutí svalů určených k pohybu – spasticitě.


Spasticita (neboli hypertonus) je všeobecně definovanáva jako stav zvýšeného svalového napětí, jako odpor pociťovaný při pasívním natahování svalu, zvýrazňující se při zvyšující se rychlosti tohoto natahování. Spasticita může být zdrojem silných bolestí. Rozvoj spasticity může výrazně zhoršovat celkovou kvalitu života, neboť narušuje hybnost a může vést k svalovým kontrakturám (chorobné trvalé stažení svalu) a následně i nemocem skeletu koně. Nejčastěji dochází u koní ke spasticitě krčních, zádových a bederních svalů.


Jak poznáte, že kůň není při ježdění uvolněný?

Bude mít trvale některý, nebo i více, z těchto příznaků:

  • Krk před kohoutkem není nahoře vyklenutý, ale propadlý.

  • Záda jsou prohnutá směrem dolů.

  • Prohnutá záda
  • Linie čela a nozder koně je trvale za kolmicí (linie kolmá k zemi).

  • Za kolmicí
  • Když vezmete v úvahu, kde došlapuje a kde se odráží zadní noha vzhledem zádi koně při pohybu na rovné linii, je střední poloha končetiny výrazně za koněm.

  • Kůň má nepřirozené chody, v klusu se nepohybují diagonální končetiny souběžně.

  • Extenze


Základní jezdecké pomůcky a výsledné reakce koně na tyto pomůcky


Uvědomuji si, že udělat návod na používání pomůcek pro jezdce je podobné, jako napsat akademickému malíři návod na používání štětce. Nicméně, někomu stačí tvořit jen jednoduché řemeslné kresby a ty se dají dělat i podle návodu.

Při práci ze země i při ježdění lidé používají celou řadu nejrůznějších pomůcek a nástrojů vhodných ke komunikaci i pouze k nátlaku na koně.

Základní pomůckou je naše tělo, naše končetiny, obličej, pohyby, stabilita. V případě, že chceme zlepšit a zjednodušit komunikaci s koněm, používáme sedla, ohlávky, otěže a udidla, biče, ostruhy a podobně a používáme je zcela určitým způsobem a v určitém místě. Koně můžete na jakoukoli srozumitelnou pomůcku naučit cokoli, co je v jeho fyzických schopnostech. Třeba nacválat na zatahání za ocas a zacouvat na zatahání za ucho.

Některé pomůcky jsou vzájemně nahraditelné.

Pomůcky, kterými se snaží přednostně komunikovat kůň (jsou pantomimické), spočívají především v postavení těla, uší a různých pohybů. Pomůcky mají sloužit především k vzájemné komunikaci mezi člověkem a koněm, podobně jako naše řeč mezi lidmi.

Když z nějakého důvodu odmítneme používat některé základní pomůcky, stále se s koněm můžeme smysluplně dohodnout; je to stejné jako když budeme redukovat naší slovní zásobu.

Někdy to může přispět ke srozumitelnosti sdělení, ale někdy to také může vést k tomu, že nebudeme schopni dobře vyjádřit složitější věci.

Když naučíte koně reagovat na obvyklé pomůcky jinak než je běžně zvykem, je to jako když mluví cizí řečí. Nebude si s ostatními lidmi rozumět.

Pomůcky používáme jako signál k provedení určité činnosti. Když kůň reaguje správně, pomůcky omezíme. Člověku, který si již sedl na židli, také nebudeme stále opakovat „sedněte si“! Dosáhli bychom jen toho, že by začal pochybovat o tom, zda nám správně rozumí.

Základními komunikačními prostředky při ježdění na koni jsou:

  • naše nohy, které mohou být prodlouženy ostruhou,

  • naše ruce, které mohou být prodlouženy bičíkem, otěží a udidlem , nebo ohlávkou,

  • naše rovnováha se záměrnými změnami těžiště,

  • naše duševní naladění (svalový tonus a pachy).

Pomocí těchto prostředků a jejich různých kombinací by jsme se měli s koněm dorozumět tak, aby byl schopen provádět všechny běžné drezurní a výkonnostní úkony.

Smysluplné použití těchto pomůcek vyžaduje jejich přesné a cílené provedení a to je možné jen v případě, že jezdec má nezávislý sed. (Je schopen kontrolovat svojí rovnováhu a pohyby jednotlivých částí těla nezávisle.)

Pokusím se o přibližné stanovení standardu, kde by která pomůcka měla působit a jakou na ní od koně požadovat reakci.

Není to tak, že každý kůň bude takhle reagovat sám od sebe. Většinou se musí postupně naučit správně reagovat na pomůcky.


Pomůcky holení:

Pro ovládání koně můžeme použít trvalý tlak holeně, nebo rytmické krátké pobídnutí.

  • Holeň můžeme mít mírně vpředu u podbřišníku sedla.

  • V normální poloze v linii rameno, kyčel, pata.

  • Nebo mírně, případně více posunutou k zádi koně.

Podle polohy holeně působíme na přední nohy, na žebra a nebo na zadní nohy.

Přiložení jedné holeně na podbřišníku znamená ustoupení předníma nohama do strany od tlaku holeně.

Přiložení jedné holeně vzadu znamená ustoupení zadníma nohama do strany od tlaku holeně.

Přiložení jedné holeně v normální poloze znamená nejprve ohnutí celého koně kolem holeně a při mírném zvýšení tlaku ustoupení celého koně směrem od holeně předníma i zadníma nohama zároveň.

Přiložení obou holení v normální poloze znamená posun vpřed.

Rytmická pobídka oběma holeněmi na podbřišníku může znamenat pro koně vyklenutí nebo zacouvání – podle momentální rovnováhy jezdce a situace.

Krátké pobídnutí holeně v normální poloze, v době kdy se na stejné straně zadní noha odráží od země, může pro koně znamenat – posunout zadní nohu více pod tělo.

Vždy, když chceme po koni pohyb nějakým směrem, musíme mu to umožnit tak, aby jednotlivé pomůcky nepůsobily protichůdné požadavky. Jako například ustoupení předkem přiložením pravé holeně na podbřišníku a levé otěže na krk působí proti sobě.


Pomůcky otěží:

Koně lze jezdit i bez použití rukou a otěží, pomocí holení a váhy, je to však výrazné omezení komunikačních prostředků jezdce a srozumitelnosti komunikace s koněm. Také tím ztrácíme výraznou část zpětné odezvy koně, kterou nám zprostředkovává přilnutí. Nicméně by každý kůň měl umět základní věci jako je ovládání směru a rychlosti pohybu i na pomůcky pouze holení a váhou. Hodí se to vždy, když budou ruce jezdce zaměstnány něčím jiným, ať už je to hledání zvonícího mobilu, nebo otevírání branky.

Udidlo – je kus profilovaného materiálu v hubě koně a může působit na spodní čelist, na horní patro, na jazyk a na pysky koně. Může působit svojí vahou nebo silou ruky jezdce a tahu otěží. Obdobnou funkci má i hackamore a ohlávka, ale ta působí tlakem na nos koně. Tyto pomůcky mají určovat polohu hlavy a krku koně (vpravo, vlevo, nahoře, dole, sbalený nebo natažený) a jeho posunu vpřed. Zároveň nám zprostředkovává zpětnou reakci koně, kdy zjistíme jak je ochoten na tyto pomůcky reagovat a jakou sílu je nutno k provedení cviků vyvinout. Čím menší silou je nutno působit, tím ohebnější a prostupnější je kůň a jeho pohyb může být prostornější.

Otěže se dají použít dvěma způsoby:

  1. Přenášejí sílu a její směr od rukou jezdce na udidlo v hubě koně. Působíme li na udidlo jednostranně, očekáváme že ohne krk a hlavu ve směru působící otěže. Čím dále je otěž od krku směrem k vnitřní straně ohnutí, tím je signál pro koně jednoznačnější.

    Působením obou otěží ovlivňujeme polohu krku koně vertikálním směrem, sklon nosu koně, rychlost posunu koně vpřed a vzad zároveň také usměrňujeme energii koně (nesmíme ji však dlouhodobě zadržovat). U přiježděného koně by nikdy ruka jezdce neměla působit velkou silou a u žádného koně nikdy trvale. To je možné pouze v krátkých okamžicích, v době kdy se kůň učí reagovat na pomůcky.

    Protože je zde často sdruženo více funkcí, musí být požadavek jasně specifikován dalšími pomůckami.

    Posun koně vpřed a vzad je ovlivněn délkou otěže (kratší otěž – menší posun), přenesením váhy jezdce (kůň následuje váhu) a omezení pružností přilnutí při zastavení a přechodu do couvání. Omezení pružnosti přilnutí musí být jen krátkodobý signál.

    Sklon nosu koně ( hlava před a na kolmici) se řídí délkou otěže spolu s pobídkou holení. Při ježdění se zpětnou vazbou od koně na přilnutí (což je slabý trvalý nepřerušovaný a pružný kontakt ruky s hubou koně, nikoli tah za otěž) jezdec požaduje zároveň podsazení zádě a vyklenutí hřbetu koně nahoru. Na volné otěži s rukou u kohoutku a s přirozeným vyklenutím hřbetu směřuje hlava mírně dopředu.

    Kůň je schopen předníma nohama došlápnout na zem nejdále tam, kam směřuje jeho nos.

    Nesení krku by mělo následovat polohu ruky. Vyšší vzpřímení koně umožní (ale samo nezpůsobí) větší podsazení zádě a přenesení váhy více na zadní nohy. Vzpřímení a podsazení lze od koně požadovat jen na tak dlouho, na co je tréninkem připraven. Při vzpřímení krku je velmi nutné zachovat vyklenutí krku již od kohoutku koně a uvolněnost hřbetu koně. Uvolněný hřbet poznáte mimo jiné podle pravidelného kroku koně v klusu. Diagonální končetiny musí jít stejně.


  2. Otěže působí také jemným kontaktem na krku koně. To může být signál pro koně k pohybu předních nohou a plecí do stran. Kůň by měl uhnout před tlakem otěže do strany. Musíte mu to ale umožnit oddálením druhé otěže od krku. Tlak otěže na krk musí být pouze jemný kontakt, nikoli skutečný tlak, protože by jste jinak tlakem otěže na krk působili zároveň tah na udidlo a to není v tomto případě žádoucí. Každá ruka má místo na jedné polovině koně a neměla by překračovat dělící linii kterou tvoří hříva koně.
    Ježděním s nákrčním řemenem nebo bez ničeho ztrácíme možnost přímého působení na polohu hlavy a krku koně. Tlakem nákrčníku na plece a krk můžeme ovlivnit rychlost posunu koně vpřed i směr pohybu a ohnutí koně.


Pomůcky váhou:

Pomůcky váhou musí být jen velmi malé, protože vždy vyvedou koně z rovnováhy.

Kůň má 4 nohy stejně jako stůl a tak je poměrně stabilní. Jeho stabilita se snižuje, čím je menší jeho základna. To znamená čím blíž jsou jeho nohy u sebe, tím má menší stabilitu a musí více využívat svůj smysl pro rovnováhu.

Protože kůň je živý tvor a ne stůl, je schopen svojí rovnováhu dynamicky měnit za použití změn pohybu a polohy těla. Zpravidla se snaží přemístit svoje těžiště pod těžiště jezdce, nebo uhnout před tlakem jeho váhy.

Proto čím má mít kůň větší posun dopředu a více váhy na předních nohách, tím můžeme i my víc přenést váhu dopředu.

Má-li mít kůň menší posun vpřed nebo má couvat a přenést váhu více na zadní nohy, můžeme i my přenést svojí hmotnost v sedle více dozadu.

Přenášení váhy ve směru do stran musí být velmi citlivé. Podle mě má jezdec přenést váhu mírně dovnitř ohnutí koně bez ohledu na směr jeho pohybu. Názory na to se u jednotlivých jezdeckých škol liší.


Zodpovědnosti v partnerství člověka a koně


6. Člověk má při ježdění na koni mnoho zodpovědnosti.

Napíšu ty hlavní oblasti které mě (a P. Parelliho) napadají:

Nechovej se jako dravec.
Nauč se myslet z pohledu koně.
Jednej pro koně čitelně a srozumitelně.
Dej koni čas, který potřebuje, ale trvej na živé reakci koně.
Měj nezávislý sed.
Rozmysli si předem cestu a cíl.
Používej přirozenou sílu soustředění myšlenek.
Jezdi jen na uvolněném koni.


Ale kůň jen čtyři:

Nechovej se jako kořist.
Vnímej, co po tobě člověk chce a reaguj na to.
Dodržuj určený chod a směr.
Dívej se, kam šlapeš.



Principy výuky koně

  • Celý výcvik záleží na emocionálním naladění, představách cíle, soustředění, motivaci a načasování pomůcek.

  • Cvičit koně znamená působit tak, aby tomu co cvičitel zná, se naučil také kůň a znal to. A dobře učit znamená dosáhnout toho, aby se kůň učil rychle, s chutí a nastálo.

  • Cvičitel sám musí dokonale pochopit jaký je cíl a pak zvolit cestu, jak postupovat k tomuto cíli dřív, než začne s výcvikem koně.

  • Složitý cíl výcviku se musí rozložit na jednodušší elementární části a ty potom cvičit nejprve jednotlivě a potom spojovat do větších částí, postupovat od snadnějšího ke složitějšímu.

  • Vytrvalost a inteligence je to, v čem máme nad koněm navrch, ne síla a rychlost.

  • Postupuj od komunikace k nátlaku, ale nestupňuj ho v bolest. To může cvičitel použít výhradně jen v sebeobraně.

  • Pozitivní reakci okamžitě odměnit uvolněním tlaku.

  • Cvičitel by měl zesilovat pomůcky až do okamžiku, kdy kůň začne reagovat. Maximálně však tak, aby nezpůsobovaly koni intenzivní bolest, pouze nepohodlí. Zároveň musí být cvičitel schopen vytrvat v maximální zvolené intenzitě tlaku dlouhou dobu.

  • Cvičitel musí být trpělivý. Stejně tak jako učitel ve škole nezlepší prospěch žáků tím, že na ně bude mluvit více nahlas, ani cvičitel koní nezlepší výcvik drsnějšími pomůckami ani rozčilováním. Trpělivost a důraz je to, co by mělo pomoci cvičiteli k respektu.

  • Pomůcky musí být jednoduše rozpoznatelné.

  • Rychlost stupňování intenzity pomůcek musí být úměrná stupni výcviku koně a v druhé fázi výcviku požadované rychlosti reakce koně. Vždy v jakékoli fázi výcviku musí mít kůň šanci zareagovat na jemný signál bez toho, aby došlo ke zvýšení intenzity pomůcky.

  • Pouhým fyzickým postrkováním koně nikdy nedokážeme, aby dával pozor a hledal správná řešení, byť se namáháme do roztrhání. Naopak, čím více ho budeme nutit k takové rezignované pozornosti, tím více se bude jeho pozornost otupovat.

  • Důležité je přizpůsobení cvičení momentálnímu stavu koně. Proto se musí dbát na povahu, stupeň výcviku, stupeň fyzické zdatnosti, psychické možnosti a zdraví koně.

  • Celý život je škola, ať s koněm cvičíte nebo jen jezdíte s kolečkem hnoje kolem něj. Měli by jste na to myslet při každodenním kontaktu s koňmi.

  • Při výcviku nám může pomoci přímá zkušenost koně z pozorování okolí. Cvičitel a ostatní koně ve stádě i v práci mají být vhodným příkladem pro chování koně, který se učí.

  • Cvičení by měla na sebe navazovat. Nečekejte, že něco bude dělat sám od sebe. Vždy musíte s každým koněm začít od základů.

  • Pomůcky jsou prostředky jezdce, které používá ke komunikaci s koněm. Může to být dotek určitým způsobem na určitém místě, působení otěží nebo nákrčního řemenu, rovnováha jezdce, akustický signál, nebo i zrakový vjem koně při výcviku ze země (postavení těla, výraz tváře). Pomůcky by měli být komunikačním prostředkem, nikoli neustálým zdrojem negativních pocitů koně.

  • Kůň i cvičitel by měl hned od začátku směřovat k dílčímu cíli, necvičit současně různé věci a spokojit se z počátku i s malou pozitivní reakcí.

  • Po poznání správné reakce (učení koně) musí následovat vytvoření automatizované podmíněné reakce na pomůcky. Správnou reakci koně se snažíme opakovat a zlepšovat až k dokonalému provedení automatizované reakce. Opakováním správné reakce utvoříme správné automatizované podmíněné reakce, nad kterými kůň nemusí přemýšlet. Kůň, který je trénován bez toho, aby v učení viděl nějaký smysl, ztratí chuť.

  • Opakováním nesprávné reakce utvoříme nesprávné automatizované podmíněné reakce. Kůň může udělat chybu, nesmí jí ale vytrvale opakovat. Stále stejné podněty pro koně a chování cvičitele vyvolávají stále stejné reakce. V případě problémů je třeba se vždy zamyslet nad tím co udělat jinak a ne doufat, že příště se to musí podařit.

  • První fáze výcviku - obsedání a ovládání koně pomocí jednotlivých základních pomůcek - se může nazývat PRIMITIVNÍM JEŽDĚNÍM. Ke kombinacím různých pomůcek a požadování složitějších cviků můžeme přejít až na dalším stupni výcviku, když si kůň vytvořil automatické podmíněné reakce na jednotlivé základní pomůcky.

  • Cviky může kůň provádět systémem co pohyb, to působení pomůcky, nebo může jezdec pomůcky použít jen jako spouštěcí signál a kůň dále provádí celý cvik sám, až do doby, než dostane pomůcku ke změně činnosti. Nejčastěji se využívá kombinace těchto možností. (Například pohyb vpřed vykonávat automaticky, ostatní na jednotlivé pobídky.) Záleží na tom jaké máte cíle.

  • Fyzický trénink svalů nutných pro opakované nebo dlouhodobé provádění cviků je další součástí tréninku koně. Fyzická příprava probíhá rozdílně, podle toho jaký typ výkonu má kůň podávat.

  • Fyzický trénink svalů vyžaduje následně čas pro regeneraci svalů, odplavení zplodin a zásobení svalů energií. Proto je třeba fyzický trénink provádět nejčastěji každý druhý den, (nejméně 2x týdně). Následující den nechat koně odpočinout. Odpočinek může být i aktivní.

  • Vždy by měl být kůň připravován k tomu, aby váhu jezdce kompenzoval mírným vyklenutím páteře zad nahoru proti váze jezdce a aby svalstvo neměl trvale spastické. K uvolnění ztuhlého svalstva jezdec využívá laterální a vertikální ohýbání koně.

  • Citem a zkušeností získáte lepší načasování. Vaše pozitivní reakce by se neměla zpozdit o více než dvě vteřiny. Negativní reakce musí probíhat v průběhu činnosti, kterou chceme potlačit.

  • Chcete li, aby se kůň uklidnil, v první řadě musíte být vy klidní.

Petr Soukup


Home | O nás | Aktuality | Kalendář akcí | Chov | Horsemanship | Kopyta | Fotogalerie | Odkazy | Kontakt | Vzkazy

copyright © Dreamranch - Bukol 2010                                                                                                                                                     made by Bensia