Osídlení v oblasti obce Bukol


Zdejší osídlení patrně nebude tak staré jako osídlení krajiny jižně od Bukole, kde první známky osídlení jsou již z paleolitu. Nejstarší nálezy ze Suchdola jsou staré 700 - 250 000 let před naším letopočtem. Pražským územím procházely lovecké skupiny na cestách za zvěří a periodicky osídlovaly příhodné polohy, zpravidla širokého údolí Vltavy, především v místech bočních přítoků. Byla to stanoviště vhodná pro lov zvěře. Z vlastního pražského území známe dosud dvě taková stanoviště - Suchdol a Lhotku.


Z doby bronzové je významné naleziště v oblasti Únětic, asi 1 800 - 1 500 př.n.l. Nejznámější je nalezený poklad nádherných bronzových dýk nalezený na Kozích Hřbetech u Únětic. Drobné nálezy předmětů z období neolitu byly nalezeny i v blízkém okolí Bukole.


Významné bylo osídlení keltského oppida Závist u Zbraslavi, v době haltštatské a laténské, které bylo kdysi centrem regionu, 2. století př.n.l..


Keltský kmen Bójů dal údajně naší zemi jméno Boiohaemum. Úroveň keltského hutnictví, kovářství, šperkařství, stavitelství i dalších oborů, snese srovnání s úrovní středověku. Mnohokrát již bylo řečeno, že k nám přinesli i znalost hrnčířského kruhu a rotačních mlýnků na obilí. Keltové také jako u nás první razili mince; zlaté se později nazývaly "duhovky", neboť byly sbírány zvláště po dešti, když se objevila duha. Období, které pak následovalo, je dlouhou dobou celkového úpadku.


V prvním století po Kristu, zde usídlené Kelty vytlačili barbarské germánské kmeny, nejznámější státní útvar „Marobudova říše“ se nacházela pravděpodobně někde ve Středních Čechách.


Pod nátlakem hunů - Avarů od 2. poloviny 6. stol. pronikaly do Čech skupiny slovanského obyvatelstva. Nejstarší slovanské památky, nálezy tzv. pražského typu, v Praze a okolí se soustřeďují opět kolem Vltavy. Ve srovnání s honosnými nálezy z předchozích období působí tyto památky velmi prosté. Typickou stavbou jsou malé polozemnice s kamennou pecí (převážně v sz. nároží). Přesto jsou tyto neokázalé nálezy svědectvím příchodu lidí, kteří tuto zem již neopustili.


Centrem Slovanů se stal Levý Hradec a Budeč. Z Bukole do Budče pohodlně dojedete i na kole. Zbytky hradiště na kterém žil v mladém věku kníže Václav, se nachází u obce Zákolany a její části Kováry. Jedenáct století starý kostel sv. Petra a Pavla na Budči je v jádru nejstarší stojící budovou v České republice. Byl vybudován přibližně po roce 895.

Budeč

V té době se narodila na nedalekém hradišti přibližně v roce 860 na Mělníku babička svatého Václava, Ludmila. Podle Kristiánovy legendy byla dcerou Slavibora, pšovského knížete, což bylo staré označení Mělníka. Toto centrum kmene Pšovanů byl od Bukole ale odděleno řekou Vltavou.

Povodňová mapa

Počet obyvatel Čech:


rok1000 - min. 400 000, r.1200 - min. 600 000 , r.1350 - min. 800 000 - 1 000 000


Patrně se zvětšujícím se počtem obyvatel naší země a hledáním nových lokalit vhodných k osídlení došlo i k osídlení v oblasti dnešní Bukole, která byla spolu s okolními vesnicemi u soutoku mezi Labem a Vltavou v bažinatém terénu s častými záplavami. Proto první zemědělská sídla v této oblasti vznikala až kolem roku 900 na mírně vyvýšených místech v krajině.

Povodňová mapa detail

Obec vznikla jako seskupení velkých dvorců bohatých zemědělců okolo rozlehlé návsi nedaleko od vyvýšeniny s románskou kaplí sv. Bartoloměje z doby kolem roku 1200, zbarokizovanou v 18. století. Původní historický půdorys obce je podnes dobře zachován. Vždy se jednalo o sídlo majetnějších vlastníků půdy, výstavnost původních staveb je ještě dnes dobře patrná. Správní centrum před rokem 1000 bylo patrně na zaniklém hradu Meziříčí. http://www.hostinuvojkovic.cz/hrad_mezirici.htm


Doba pravděpdobného vzniku kaple v obci se datuje do období vlády

Přemysla Otakara I. (1155 – 1230)


Už ve středověku byl Přemysl Otakar I. respektován jako jeden z tvůrců silného českého království. Byla oceňována jeho vojenská zdatnost, stejně tak i jeho rozvaha, diplomatické schopnosti a smysl pro dohodu.


V architektuře v době Přemysla Otakara I. vyvrcholil románský sloh a postupně se dostával do své pozdní fáze. Za podpory panovníka vznikly mnohé nákladné stavby v centrech politického dění. Například byl stavebně upraven kostel sv. Jiří na Pražském hradě.


Za panování jeho syna Václava I. do Čech přichází gotický životní styl, rytířská kultura, turnaje, šíří se obliba dvorské poezie a zpěvů. Jeho vláda je spojována s upevněním české státnosti, zvětšením českého vlivu v Evropě, vzestupem české šlechty, výstavbou a rozvojem měst, obchodu a řemesel.


Nejstarší dominantou obce Bukol je kaple sv. Bartoloměje


Kaple sv. Bartoloměje
Kaple sv. Bartoloměje severní pohled
Kaple sv. Bartoloměje západní pohled
Kaple sv. Bartoloměje

Kapli v Bukoli vystavěl patrně benediktinský řád působící v klášteře svatého Jiří. Bývalý benediktinský ženský klášter svatého Jiří s přilehlou bazilikou sv. Jiří se nachází v Praze, ve východní části komplexu Pražského hradu při Katedrále sv. Víta.


Kaple sv. Bartoloměje v Bukoli byla postavena v období kdy představenou kláštera svatého Jiří byla Anežka Přemyslovna. Bývá označována za obnovitelku baziliky svatého Jiří. Stála v čele kláštera mezi lety 1200–1228 a zasadila se o mnoho drobnějších stavebních úprav pražského kláštera.


Prvotní baziliku sv. Jiří založil kníže Vratislav I. někdy před svou smrtí v roce 921. Nestihl však stavbu dokončit, po jeho smrti nebylo ani možné vysvětit alespoň některou z budov. Stavbu dokončil kníže Václav, který zde roku 925 nechal pohřbít svou babičku Ludmilu a při té příležitosti byl kostel vysvěcen. Význam stavby v následujících letech dokládá mimo jiné existence sboru kněží - kanovníků, jež tvořili jakési církevní centrum ještě před založením biskupství v Praze. Před husitskými válkami patřil klášter sv. Jiří mezi nejbohatší instituce v Čechách. Byl soběstačným politickým i hospodářským centrem s rozsáhlým pozemkovým fondem. Husitské války znamenaly v jeho dějinách velký zvrat, neboť klášter byl popleněn, konvent byl nucen uprchnout a klášterní majetek byl rozprodán poté, co abatyše Kunhuta z Kolovrat (1386-1401) odmítla podepsat husitská kompaktáta.


Dále potom kapli v Bukoli spravoval rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou.


Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou (též Křižovníci s červenou hvězdou, Ordo militaris Crucigerorum cum rubea stella, OCr, OCrucig) je jediný církevní rytířský řád, založený v Českých zemích, a jediný mužský řád založený ženou. Křižovníci sídlili v komendách (komturiích), v jejichž čele stál komtur. Tento řád se vyvinul z laického špitálního bratrstva, založeného sv. Anežkou Českou v roce 1233 při kostele sv. Haštala v Praze na Starém Městě. Na řád povýšil bratrstvo papež Řehoř IX. v roce 1237, poté se začal šířit v okolních zemích, zejména do Slezska (Vratislav), Polska a do Uher. V současné době významně působí v Česku a Rakousku. Hlavní náplní činnosti řádu bylo zakládání a provozování špitálů a působení v duchovní správě, které v současné době dominuje a řád existuje jako společenství řeholních kanovníků. Velmistr sídlí v Praze. Řád velmi utrpěl tvrdým pronásledováním za komunistického režimu, kdy řada jeho členů skončila ve vězení nebo táborech nucených prací při uranových dolech.


Dále zde uvádím článek místního historika p. Massnera

otištěný ve zpravodaji Kralupského muzea.


Kaple v Bukoli


Nejstarší česká rotunda byla na Levém Hradci, sv. Klimentu zasvěcená, kte¬rou pravděpodobně postavil kníže Bořivoj, když se z Moravy pokřtěn, vrátil do Čech r. 874(?). Kníže Spytihněv (895 - 912) následoval pak tohoto příkladu a na Budči vzdělal rotundu sv. Petra. V roce 1126 obnovil stářím sešlou rotundu sv. Jiří - kníže Soběslav I., kterou vysvětil Jindřich Zdík, biskup olomoucký. Týž uvedl premonstráty do Čech a současně založil klášter strahovský. Historicky pevné vročení známé rotundy Panny Marie v Holubicích 1224 -1225, jež byla v roce 1933 důkladně renovována arch. Benno Kabátem, za dozoru památkového úřadu prováděného vrch. komisařem inž. Josefem Šebkem. Z pozdějších staveb slohu románského byl v naší krajině kostelík v Zeměchách, který stával v těch místech, kde postaven byl dům Houdkův a toliko půdorys jeho jest uchován v tamnější školské pamětnici. Dosud však stojící kaple, jejíhož vzniku přesně neznáme, jest sv. Bartoloměje v Bukoli a táž byla v letech 1933-34 do pěkného stavu uvedena.

Úvodem zmiňuji se o těchto stavbách z toho důvodu, že jsou to jedny z nej- památnějších staveb českých, poněvadž staročeská rotunda je nejstarším článkem našeho stavitelství, který vznikl splynutím prvokřesťanských slohů byzantského a románského. Pavel Kaich, jak V. Hájek z Libočan uvádí, byl kněz, žák sv. Methoda, jenž přišel k nám z říše byzantské a čeští zedníci znali již dobře sloh ro¬mánský, a s ním společně vybudovali první kostel v Levém Hradci, při čemž vzor kostelů byzantské říše tanul jim na mysli.

Bukolská kaple jest stará a uvádí se již počátkem XIV. století. Aug. Sedláček píše, že ves připomíná se již v roce 1334, a r. 1362 že tu byl kostel farní, o jehož nadaci sdíleli se Křížovníci s červenou hvězdou, klášter sv. Jiří a zemané ve vsi usedlí. Klášter svatojiřský držel svou část v 16. století a zůstal při Břežanech, druhou část držela Roudnice a třetí Jeviněves. Fara tu zanikla a zůstala jen kaple.

<>Mezi 32 praebendami kostela pražského sv. Víta jmenována jest r. 1328 jed¬na z lepších v Bukoli, a Bukol zabrána obcemi pražskými r. 1421. (Tomek, Děj. m. Prahy IV. D. 170-177) tvořila součást nadání oltáře Matky Boží zvěstování i Všech svatých v kostele sv. Víta v Praze, při kterémž oltáři byli 4 kněží: 1 vlastní oltářník a 3 pomocníci. K nadání náleželo 12 kop 55 gr. z Unhoště, 6 kop 48 gr. v Kotopekách (u Hořovic), na dvořích kmetských s plným panstvím, vyjma roboty, kury a vejce, 72 gr.na dvoře tamže, 2 kopy v Drozdově u Žebráka, 3 kopy v Suchém Dole (nejisto v kterém), 3 kopy v Křivousích a v Bukoli u Veltrus. Opusťme však historický popis a přejděme ke kapli, jež leží na vršku na konci osady. Kolem ní jest malý hřbitůvek zdí obehnaný. Jest známo, že v církevním rozdělení kryly se téměř hranice někdejších žup - či lépe krajů s tak zvanými děkanáty. Pod archidiakonát pražský (1344 - 1350 pod arcib. Arnoštem z Pardubic) náležely děkanáty Řipský a Chlumínský. K děkanátu chlumínskému patřil i Bukol mimo Hostin, Veltrusy, Odolena Voda a Chvatěruby (z našeho kraje a celkem měl 19 far). K řipskému pak příslušely: Chržín, Vepřek, Zeměchy, Velvary, Malovaný Kmetiněves, Nabdín, Minice, Hospozín, Jeviněves, Slatina, Nelahozeves (Palackého dějiny). Kraj nesl jméno "Meziříčský" (území mezi Vlta¬vou a Labem), jenž v roce 1337 v listinách se připomíná. Kostelík Bukolský pů¬vodně byl farním a po 30 leté válce pro nedostatek kněží přivtěleny byly Hostin i Bukol k faře v Lužci a to do r. 1784. Od r. 1857 kostel Nanebevzetí Panny Marie v Hostíni (který již r. 1290 se připomíná a jako farní do r. 1678 jest označen) znovu pak za farní kostel byl prohlášen, a Bukol u téhož jako filiální kostel již zůstal. V roce 1933 zajímali jsme se o tuto kapli z dvojího důvodu, jednak po té stránce, že nese stopy slohu románského, jak Vele v popisu Slánská udává, a jednak, abychom zjistili, které to byly znaky na krycí desce krypty, jež uvnitř kaple jest umístněna. Za účasti správy farního úřadu úřadu v Hostíni - patrona majitele velkostatku v Hostíni, okresního lékaře pol. správy v Kralupech - vrch. komisaře památkového úřadu v Praze, shledali jsme následující: deska, která nese stopy, že měla 2 znaky nad sebou umístněné, jest tak vyšlapána, že naprosto nelze je více nalézti a také v rámoví gotické majuskule jsou dnes již nečitelné, a nedalo by se vůbec z nich něco vyčisti, leda jen některá písmena.

V pamětnici farské jest zaznamenáno, že pískovcová náhrobní deska (1.72 m dl., 0.98 m šíře) nesla nápis s písmenem 0.06 m vysokým: "Léta 1575 ve středu po slavné památce na nanebevstoupení P. zemřela paní pozůstalá vdova po Břeti¬slavovi Zubovi a pochována u sv. Bartoloměje". Při otevření hrobky asi 2 m hlu¬boké, v délce i šíři v těchže rozměrech, shledali jsme, že byla vyloupena - pravděpodobně při některém váleč. tažení a nejspíše se tak stalo ve 30 leté válce, kdy dědiny naše vypalovány a vyrabovány byly. Nasvědčuje o tom zápis T. Bílka (ve spisu Konfiskace statků v Cechách str. 32): Václav Matyáš z Borovská na Bukolí, vypravil lidi své s koňmi k vojsku stavovskému a koupil r. 1620 za 100 kop míš. od stavův povstalých statek duchovní - jednoho podanného ve vsi Bukolí - ke klášteru sv. Jiří na hradě Pražském náležitý (D. Z 193-E. II.), který po bitvě bělohorské dotčenému klášteru musel navrátiti. Při komissi transsactionis dne 18./4. 1629 pokuty, za "perdon" mu udělený, byl osvobozen, protože statek jeho Bukolí (okr. Velvarský) od vojska byl vypálený a pustý (C 215 C 74). Při otevře¬ní hrobky domnívali jsme se, že snad sarkofág přivede nás k lepšímu rozluštění, na němž asi bude tentýž znak vyznačen - leč byly tu jen v rohu lebka a střevíc nalezeny. Tyto pozůstatky byly v hrobce ponechány a táž zase zakryta. Poněvadž tento předpoklad selhal, neodehnalo nás to od dalšího šetření a budu míti příleži¬tost k věci se vrátiti, ovšem při práci jiné, jež týká se erbů a desek v našem kraji.

Kaple Bukolská zasluhovala renovace, její presbytéř, bývalá apsida, jest po- lokruhovitě uzavřena, a loď jest obdélníková. Zvon nebyl popsán, a tak jak Ferd. Vele píše, že ve dvoře v chodbě rozvěšeno bylo šest obrazů na plátně malovaných a sice čtyři roční počasí v krajinářských motivech a dvě zátiší - práce slabé - de¬korační, není těchto více v kapli. V ose apsidy býval znak, který taktéž zubem času vzal za své a nikdo se na něj nepamatuje i snímku fotografického tu není - čí to znak byl Těch majitelů vsi, platů na Bukoli byla celá řada. Dnes s povděkem můžeme konstatovati, že vřelým porozuměním patrona Jana Vojtěcha a pečlivostí duchovní správy Hostinské, kterou spravuje P. Václav Nejman, uvedena byla kaple do náležitého stavu, kterouž opravu d obře provedl stavitel Josef Minařík z Veltrus. Na upozornění vrch. kom. pam. úřadu inž. los. Šebka byla nejdříve stará omítka venkovská odstraněna a tímto obnažením tato zajímavá stavba ro¬mánská, již bezpečně do počátku 13. století (ne-li dříve - vzhledem k hospozínskému kostelu) můžeme zařaditi - ukázala se neporušeně ve zdivu zachována a to po celém obvodu. Zdivo je zbudováno z kvádrů nezcela pravidelných, a apsida měla vystouplé členění lisenami (tak jako kaple holubická), od doby barokní úpravy otlučenými, bez arkaturv.

V ose apsidy je románské okno v baroku zazděné, na jižní straně apsidy větší okno gotické, rovněž do líce zazděné. Na severní straně lodi portál románský uzavřený polokruhem. Profily zatím nejsou znatelný, ježto zazdění je pevné, zdá se však, že nejsou příliš porušeny. (Popis inž. Šebka). Vnitřek kostela dle mož¬ností je střízlivě a slušně proveden. Obrazy byly očištěny a tu oltářní obraz sv. Bartoloměje dobře vyniká. V lodi je umístěna křížová cesta a mimo této jsou tu dva pozoruhodné obrazy. Jeden starý, darovaný do kaple rodinou Růžičkových (Ant. Růžička byl starostou obce r. 1904), a značí kojící Madonnu. Autor tohoto obrazu nemohl býti zjištěn, jest však cenný, a šetřením obdrželi jsme toliko zprá¬vu od dra Růžičky z Budějovic, že nejspíše se jedná o práci klášterskou. Druhý pak obraz jest kopie Rafaelovy Madonny, jež po očištění zdobí dnes vnitřek kap¬le. Ani v tomto obrazu nenašli jsme jméno malíře, jenž mistrně ovládal štětec a v oleji zdařile provedl snímek P. Marie s Jezuletem. Na rámu téhož obrazu našel se však nyní vyrytý nápis tohoto znění: "Obraz tento věnoval Vítězslav Hálek, básník". - A tu zcela pochopitelně kladl jsem si otázku, jaký vztah ke kapli či osadě měl náš milý poeta, jehož Večerní písně jistě z vás každý zná. Nebylo těžké rozřešiti tuto okolnost, neboť na pravé straně malého hřbitůvku od vchodu do kaple je při téže zdi hrobka rodiny Vernerových. Nese nápis: "Co nám drahého bylo - Bůh si povolal. Sní zde spánek věčný - nám zbyl bol a žal. Josef Verner zemřel 1911, 76 roků a Karolina Vernerová 16./1. 1913, 74 roků". Karolina Vernerová byla sestra V. Hálka, která se v Bukolí provdala a převzala se svým man¬želem hostinec u Abtů, kdež před nimi byli na hospodě rodiče básníka a tito taktéž v téže hrobce - co Vernerovi jsou - spí věčný spánek svůj. Na krycí plotně je umístěna malá černá destička tohoto znění: „Zde v pánu odpočívají rodiče Hálkovi, matka zemřela 6./3. 1887 ve stáří 76 roků a otec zemřel 6./2. 1893 ve stáří 91 roků."

Tím měl jsem plně vyjasněno, co táhlo duši Hálka ke kapli Bukolské. Á když jsem tak hovořil se sousedkami tiché té osady právě u hrobu rodičů Málkových, vyprávěla mi stará Ant. Šmídová úryvek z jeho dětství. Pásával s maminkou hu¬sy, a když se ho jedenkráte dotazovala: "Proč máš, Slávku, na tom prutě tu pentli" tu nezůstal jí dlužen odpověď a vysvětloval: "Když císařovnu Marii Terezii provázelo vojsko, tu vždycky měli vojáci vpředu prapor, aby si byli vědomi, že musí poslouchati a v řadě pěkně mašírovati. A proto já mám ten střapec na prutě, aby i moje husy poslouchaly a v řadě mašírovaly." - Je to zrnko upomínky z na¬šeho kraje na milovaného básníka Vítězslava Hálka, který se 574. 1835 v Dolínku narodil a jako meteor zhasl v plném lesku svém dne 8. října 1874 v Praze. Jeho rodiště byl Dolínek u Máslovic, kamž každoročně je pořádána pout k jeho rodné¬mu domku - Čtenářsko-zábavním spolkem "Bálek" z Prahy. Vítězslav Hálek redi¬goval Máj, Lumír, Zlatou Prahu, Květy a nově vzkřísil Lumír s Nerudou. - Byl básník lyrik a tak jak to vždy bývá, měl dosti odpůrců, snad i nesprávně ho pozo¬rujících, ale přes to vše byl upřímný český člověk se zvláštním nadáním, který dovedl do svých básní vložiti tolik něhy, že jeho květy nikdy neuvadnou v mla¬dých srdcích, jež povždy budou jeho nejlepšími zastánci. Jeho otec byl hospodský, který se z Dolínku přestěhoval do Bukole a později bydlil v č. 40. - Byl jsem rád, že zájem náš o tuto obec doplnil něco, co málo je širšímu občanstvu našemu zná¬mo a potěšilo nás opravdu, že zájem o ten náš kraj sdílí s námi i rodáci, kteří již dlouhá léta mimo něj dlí. Jak hřejivá jsou slova dra Růžičky z Budějovic, který nám na počátku této nové myšlenky, že pokusili jsme se vydávati tuto vlastivěd¬nou ročenku, píše: "K Vaší zasloužené činnosti v historiografii okresu Vám přeji hodně zdaru. Postavíte si pomník nad jiné trvalý. Po té stránce byl náš okres na tom velmi uboze a člověku je líto, když se probírá dějinami jiných okresů v místopisných památkách českých." Pracujte tedy s námi všichni, poznáme ten svůj kraj lépe než ho známe a věřte, že z té společné práce může vyrůsti radost a sálati bude teplo, kterého zapotřebí jest v domovině - tedy zvláště v tom, v němž vaše srdce bije a v duchu si šeptáte "Můj domov".

Prokop Filip Masner


Poznámka

Typická ukázka drobné Masnerovy práce, takové, z níž se skládá mozaika historie regionu. Téma samotné není jinde v literatuře zpracováno, odkazuji na příslušné heslo v Uměleckých památkách Čech (díl I., Praha 1977). Mnoho po¬zornosti však od té doby bylo věnováno počátkům Slovanů a raným církevním stavbám na území Čech např. Fiala, Přemyslovské Čechy, Praha 1975, v posl. době Váňa, Přemyslovská Budeč, 1995 Praha, Třeštík, Počátky Přemyslovců, Praha 1997 - zde i literatura. Historické údaje zde převzaty z Tomkova Dějepisu hl. města Prahy.

Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou.


Kaple byla v roce 1933 za patronace památkového úřadu na popud Krajského muzea v Kralupech restaurována. Kaple je obdélníková stavba zakončená polokruhovou apsidou. Severní a spodní část jižní zdi kaple a apsida vystavěny z řádkového zdiva. Okna kaple jsou obdélná, ukončená v lodi segmenty a v apsidě polokruhem. Loď kaple je plochostropá, apsida zaklenuty konchou. Interiér vybaven barokními obrazy, vybavení je rokokové.

Kostel byl mnohokrát vykraden. Zbytky výzdoby byly odcizeny kolem roku 2000. Kaple je obklopena místním hřbitovem a celý areál je obehnán ohradní zdí.


Dnes kaple patří římskokatolické církvi k arcibiskupství pražskému http://www.apha.cz/ap/


Název farnosti:   Římskokatolická farnost Neratovice

Vikariát:  vikariát Podřipsko
Adresa:  Nám. Republiky 400, Neratovice, 277 11

Osoba:
  Benedikt Hudema


Obec Bukol


V Bukoli kromě kaple byly ještě v minulém století dvě zemědělské usedlosti, které jsou zcela jistě starobylého založení, přesto se v historických pramenech poprvé Bukol připomíná až někdy okolo roku 1295 prostřednictvím jména Prybizlaus de Bucol.

Zeď statku
Zeď kaple
  • Později


Citace z knihy předního českého hipologa doc. ing. Jaromíra Duška Dr. CSc. „Kůň ve službách člověka“


Zároveň s rozvojem chovu koní vznikala v našich zemích zvláštní pozemková služebnost, tzv. „kobylí pole“. Tato výsada se vztahovala jen na tzv. polodivoké klisny „sveřepice“, které nesměli být podkovány a museli být označeny výžehy majitele. Podkovaní koně se považovali za koně „orné“.


O kobylích polích se mimo jiné zmiňuje tzv. Rožmberská kniha z 2. poloviny 13. století a dále pak zápis z desek dvorských při řešení dědického sporu z roku 1395, kdy po majiteli Frici z Liblic byla kobylí pole uvedena na jeho majetku ve čtyřech obcích – v Liblicích, Bušicích, Nedomicích a Bukoli.


Roku 1321 byli majiteli těchto obcí, bratři Kunrad a Fricek z Liblic a později Frickovi synové. Fricek z Liblic zastával koncem 14. stol. významnou funkci purkrabího na Mělníku.


  • Později


Z dalších držitelů je znám Ctibor z roku 1407 a Jan Drast z roku 1454.


Drasty je osada města Klecany v okresu Praha-východ. Nachází se asi 1 kilometr jižně od vesnice Vodochody v nadmořské výšce 300 až 320 metrů.


Nejstarší písemná zmínka o Drastech pochází z roku 1305; v té době byl majitelem osady jistý Mladota. Další zmínka je z roku 1316 kdy byl učiněn záznam v půhonní knize o sporu mezi Domaslavem z Drast a Mladoněm z Klecan. Stávala zde tvrz, o níž existují ještě pozdější písemné záznamy, poslední je z roku 1482.


  • Později


Jako vlastník obce se okolo roku 1620 připomíná Václav Matyáš z Borovska na Bukoli, který od povstalých stavů kupoval některé klášterní majetky, které však byl po porážce stavů na Bílé Hoře nucen vrátit. Protokol konfiskační komise z roku 1629 jej za účast ve stavovském povstání odsoudila pouze ke ztrátě statku v Bukoli.


Někdy mezi léty 1623-26 pak odkoupil Vilém mladší z Lobkovic oba samostatné díly vsi Bukol a Dědibaby a připojil je k Běškovicím, dnešním Beřkovicím.


Vilém mladší z Lobkovic na Bílině, Ježkovicích, Solopiskách a Divicích,

její milosti císařské rada a komorník


Výpis majitelů hradu Kost odhaluje původ Viléma – majitele Bukole.


1556–1590 Kryštof z Lobkovic, manžel Anny z Bibrštejna


1590–1604 Oldřich Felix z Lobkovic, syn Kryštofův


1604–1615 Václav z Lobkovic, syn Oldřicha Felixe


1615–1621 Vilém mladší z Lobkovic, bratr Václavův


Po smrti Kryštofa z Lobkovic v r.l590 se ujímá Beškovského panství, jako vdova, jeho manželka Anna z Lobkovic, rozená z Bíberštejnu. Po třech letech přejímá panství po své matce Oldřich Felix z Lobkovic, majitel Bíliny, Kosti a Blatné. Měl za manželku Annu roz. z Hradce a s ní dva syny Viléma a Václava. V té době byl hejtmanem litoměřického kraje, arcivévodou rakouským a později královským komořím. V r.1604 dědí beškovské panství Vilém a Václav z Lobkovic. Oba jsou však pro nezletilost v poručenství matky Anny roz. z Hradce, jakož i pánů Voka z Rožmberka, Kryštofa z Lobkovic, Adama ze Šternberka a Bechyni i Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic. V r.1615 umírá Václav a druhý z dědiců, Vilém z Lobkovic, dosahuje plnoletosti a přebírá vládu nad panstvím, které držel až do své smrti 2. ledna 1647. Byl nejvyšším lovčím v Království českém a ve své poslední vůli odpustil poddaným všechny dlužné dávky na penězích a naturáliích, které jim skutečně podle výkazu pozemkových knih byly v r.1652 odepsány. Beškovské panství dědí jako vdova po Vilému z Lobkovic, Begina Kateřina Popel z Lobkovic na Beškovcích a Chvatěrubech. V r.1655 přebírá všechna panství po rodičích Kryštof Ferdinand Popel z Lobkovic.


Zámek Jezeří a obec Ervěnice jsou spjaty s majitelem Bukole - Vilémem mladším z Lobkovic


V roce 1513 získali hrad Jizeří Hochhauserové z Hochhauzu . Mikuláš Hochhauser patřil mezi spiklence, kteří se 23. 5. 1618 podíleli na pražské defenestraci. Po porážce byl rebelům (povstalcům), kromě jiného, trestním soudem zabaven majetek. Majitelem panství se tak stal z rozhodnutí již zmiňované konfiskační komise 28.1.1623 Vilém mladší z Lobkovic. Vilém mladší z Lobkovic nechal zámek v roce 1627 upravit do renesanční podoby.


Roku 1571 koupil Ervěnice od Kryštofa z Karlovic Bohuslav starší z Michalovic Po Bohuslavově smrti nakonec vše získal jeden ze synů -Bohuslav mladší. Po porážce stavovského povstání, ve kterém se silně angažoval, byl na Staroměstském náměstí popraven a jeho zabavený majetek byl z větší části prodán roku 1622 Vilémovi ml. z Lobkovic. V dalším roce získal Lobkovic také Jezeří a vytvořil tak panství Nové Sedlo - Jezeří, jehož součástí byly Ervěnice až do roku 1850.


Jeho manželka


Kateřina Benigna Lobkowiczová nechala v letech 1626–1631 vybudovat pražskou Loretu se slavnou zvonkohrou. Pod lobkowiczkým patronátem fungovala Svatá Chýše až do počátku 20. století.


  • Později


Paní Dorota Kateřina Turková ze Sturmfeldu a Rosenthalu, vdova po slavném primátoru Starého města Pražského Mikuláši Turkovi ze Sturmfeldu a Rosenthalu, jenž byl roku 1648 Prahy proti Švédům tak hrdinsky hájil, darovala roku 1679 svůj statek Bukol se vším příslušenstvím koleji jesuitské u sv. Klimenta v Praze, načež si tam páteři jesuité residenci vystavěli, v níž za doby letní vždy několik členů Pražské koleje až do zrušení řádu jesuitského roku 1773 sídlívalo. To bylo ono jediné kamenné stavení v Bukole, jež se až na naše doby zachovalo.


Chotkové z Chotkova, český šlechtický rod, původem vladycký, doloženi od konce 14. století. Rod vymřel po meči 1970. Vzestup rodu Chotků z Chotkova začal až na konci 17. století za Václava Antonína Chotka († 1754)


Karel Chotek - Dcera jeho Alžběta Polyxena (1670 – 1731) provdala se za Václava Ignáce Cukra svob. p. z Tamfeldu na Svatém Kříži. Syn Václav Antonín Chotek rodu svému získal přední místo v řadách šlechty české. Z cest svých, na které po odbytých studiích se vydal, přinesl s sebou vedle vzdělání jemný a ušlechtilý mrav a oženil se r. 1698 s Marií Terezií, dcerou Ferdinanda ze Scheidlerů. S touto svou manželkou dostal statky Jeviněves, Jedibaby, Ouholice, Veltrusy, Křivousy a části Spomyšle, Chržína, Podhořan a Bukolu, stal se r. 1702 svobodným pánem, r. 1723 hrabětem z Chotek z chotkova a z vojnína a r. 1745 říšským hrabětem. I v hodnostech a úřadech vysoko postoupil; v r. 1710 až 1712 byl hejtmanem kraje slanského, v létech 1727 – 29 kraje litoměřického, potom cís. radou, praeses commissionis in materia usurariae pravitatis a v r. 1735 – 38 místodržícím v Čechách (†1754).


Rovněž vynikli synové jeho Jan Karel a Rudolf, třetí syn Václav zemřel r. 1725 jako setník pěšího pluku Diesbachova v Messmě na Sicilii, kde v kostele sv. Restituta pod zvláštním náhrobním kamenem odpočívá. Rudolf stal se nejv. komořím (1747), presidentem komory finanční (1749 – 1760) a nejv. kancléřem v Čechách (1761 – 71) a byl též státním a konferenčním ministrem. V čas okupace Prahy od Francouzů pro svou známost franc. jazyka velmi mnoho dobrého na prospěch města i země vykonal a z Tyrolska r. 1745 nepřítele vypudil. Při úpravě pozemkových poměrů v této zemi všude dbal jak prospěchu mocnářky tak starých práv a zvyků obyvatelstva a podnes lid tyrolský na mnoha místech jako rodinnou památku chová smlouvy kupní, na nichž hr. Rudolf Chotek z chotkova a z vojnína jest podepsán. Jaké důvěry u císařovny Marie Terezie požíval, toho důkazy nalézají se v četných listech mocnářky v archivu zámku kačínského zachovaných a svědčí o tom řád zlatého rouna udělený jemu r. 1759. Nemaje sám mužských potomků zřídil hr. Rudolf Chotek z chotkova a z vojnína fideikommiss pro prvorozené rodu svého ze statků Jevměvsi, Ouholic či Ostrova, Všestud, Dušník, Vepřku, Vojkovic, Kozomína a Klomína; pak ze dvoru Lhoty s pozemky u Jedibab, domu u zlatého melounu a domu Kaplanovského k němu přistavěného na Starém Městě v Praze. Za prvního fideikommissního dědice ustanovil synovce svého hr. Jana Rudofa Chotka, syna svého bratra Jana Karla. U Veltrus zřídil nádherný park na ostrově mezi Vltavou a nákladným kanálem v někdejším řečišti Vltavy, kolem ostrova pak krásné lipové i kaštanové aleje a obnovil kanálem tok Vltavy.


  • Později


Matyáš Bedřich se nepochybně narodil na šťastné planetě, alespoň o tom svědčí jeho pozvolný společenský vzestup. Pocházel z protestantského, původně hesenského nevýznamného rodu von Riese, který obdržel znak v roce 1747. Jeho otec Jan Bedřich sloužil v armádě jako poručík. Ve svých šestadvaceti letech, 1. ledna 1813, se Matyáš Bedřich oženil s katoličkou Marií baronkou Hochbergovou z Hennersdorfu, dědickou panství Nová Bystrice na Jinřichohradecku. Čtyři roky poté (16. května 1817) byl povýšen do českého rytířského stavu a byl mu polepšen rodový znak přidáním druhé přilby. Současně obdržel také český inkolát, tedy obyvatelské právo s právem kupovat pozemkový majetek. Tohoto práva využil v roce 1828, kdy zakoupil od hrabete Jáchyma Jindricha Voracického panství Chvatěruby (22. července) a od hrabete Jana Somssische panství Vodolka a Panenské Brežany (26. září). Všechna tři panství spojil pod společnou správu a kolem roku 1840 vystavěl v Panenských Brežanech nový, tzv. dolní zámek. Za jeho vlády byla také upravena tvrz v Odolené Vodě v empírové podobě.
K vodolskému panství v polovině předminulého století kromě Vodolky (Odoleny Vody) patřily vesnice Vodochody, Dřínov, Bukol, Krivousy a část vsi Kozárovice. Břežanské panství tvořily vsi Panenské Břežany, Sedlec, Bořanovice, Čeňkov, Předboj, Dolínek a Zálezlice. K chvatěrubskému panství náležely Chvatěruby, Máslovice a Kozárovice a části vsí Hostín, Postřižín, Všestudy, Vojkovice, Zátvor, Dušníky, Přemyšlení a Dolínek. Na všech třech panstvích žilo tehdy 3983 obyvatel, výměra všech tří panství byla 7211 jiter a 1094 čtverečních sáhů.
Matyáš Bedřich baron Riese-Stallburg zemřel ve svém novém zámku v Panenských Břežanech 14. dubna 1864 a podle kroniky římskokatolické fary v Odolene Vode byl „pochován na hřbitove rodinném v panské od něho samého založené hrobce ve velkém háji“.


Zanechal po sobě 5 dětí. Panství řídil Adolf, čestný rytíř johanitského řádu c.k. komoří a rytmistr. Rozsáhlý majetek Riese-Stallburgu se však nepodařilo kvůli neutěšené finanční situaci rodiny udržet. Po Adolfově smrti převzala roku 1901 celý komplex Hospodářská a úvěrní banka pro Čechy a od roku 1909 jej rozprodávala ve prospěch věřitelů. Tak skončilo na začátku dvacátého století více než sedmdesátileté působení rodu Riese-Stallburgů v Odolené Vodě a jejím okolí.


Jméno vsi Bukol ( Bukolův dvůr)


Jméno Bukol vzniklo přivlastňovací příponou z osobního jména Bukol a znamenalo Bukolův dvůr. V řečtině bylo sice os. jm. Bukólos, které vzniklo z appell. bukólos - pastýř skotu, skoták, volák (v. Pape, Wtb. der griech, Eigennamen, Braunschwieg 1884, s. 223), ale humanismus, za něhož k nám vnikala jména antická, byl u nás v módě až v 16. století. Původní domácí příjmení Bukol bylo od slova buk.


Historický vývoj jména obce BUKOL

(lid. ta Bukol, v Bukoli, do Bukole, bukolák)


  • ok. 1295 Prybizlaus de Bucol

  • 1334 in Bukol

  • 1338 de Bucole

  • 1380 de Bukole, in villa Bukoli

  • 1395 in v. lybliczich ffricz decessit, procl. in Melnik .... bona in libissy, in Bukoli, in Krzywusiech (po straně: libiss, bukoli, krzywusy)

  • r. 1352 - 1405 Bukol

  • 1404 census in Krziwus et in Bukoli

  • 1407 Pessconis de Bukole

  • 1615 Vácslav Matyáš z Borovska na Bukoli

  • 1631 ves Dolínek, ves Bukol, ves Wrutice


Zajímavé skutečnosti se dají dohledat i o sousední vsi

Dědibabech, která často sdílela s Bukolí stejný osud.


Kavan z Dědibab (Jedibab), jméno českých vladyků z vesnice Jedibab v okresu velvarském. Byli původní manskou rodinou na statcích arcibiskupa pražského. Již asi r. 1295 svědčí Přibek, Jakub a Martin z Dědibab v urbáři biskupa pražského a Mareš z Dědibab zachoval nám jako svědek erb své rodiny: štít na kříž rozdělený a v každém poli po kotouči.
Habart z Dědibab, jmenuje se správcem jakéhosi trhu v Přívorech s Mikulášem z Husi r. 1415.
Ctibor z Dědibab koupil si dům v Praze r. 1405.
Jan z Dědibab byl kanovníkem na Vyšehradě (1387-1419), držel praebendu Žateckou (1387-1393) a byl místoděkanem r. 1413.
Bratrem jeho byl Zdeněk a strýcem obou Léva z Dědibab 1419, jemuž král Zikmund Dědibaby, Duníky, Všestudy a díl ve Veltrusích zapsal r. 1430. Albrecht Kavan z Dědibab se připomíná r. 1476 v Opavě v letech 1476 – 1505 mu náleželo panství Raduň.


Nejznámější z rodu byl pravděpodobně Václav Kavan z Dědibab. Ten dobyl jako hejtman vojenského lidu pražského Kopidlno r. 1508, jehož bývalý pán Jiřík Kopidlanský stal se opovědníkem zemským (škůdcem), protože Pražané popravili bratra jeho Jana.
Koncem léta dostoupily násilnosti Jiříka Kopidlanského svého vrcholu. 14. září přijel s několika pomocníky ke Svinské bráně, kde osekal další oběti. Snad se tehdy pokoušel vyprostit svého druha Halamu z Běchar, vězněného na Pražském hradě. Nedlouho potom vypálil ves Nebužely u Mělníka, 25. září předměstí Nymburka a dvě jejich vsi a den nato městečko Úvaly. Pražané zatím marně vysílali své špehy a žoldnéře, tlupa Kopidlanského stále unikala.


Naděje v brzké ukončení sporu ale trvala jen krátce. Stačil jeden neuvážený krok Staroměstských a situace se rázem změnila. Někdy v polovině října 1508 provedli odvetné opatření. Houf jízdy, vedený najatým žoldnéřem Kavanem z Dědibab, zaútočil na rodové sídlo Kopidlanských, městečko Kopidlno, vyplenil je a zčásti vypálil. Hned 20. října byl Kavan z Dědibab prohlášen zemským zhoubcem a Staroměstští jej měli nejpozději do poloviny prosince postavit pod 20 000 kop českých grošů před zemský soud. Tuto sumu si bratr a matka Jiříka Kopidlanského pokládali za škodu na svém majetku.


Dalšími zajímavostmi je výstavba a brzký zánik tvrze v sousední Hostíni
http://www.hostinuvojkovic.cz/pamatky.htm


A také stojí za zmínku (měšťan) Hejtman v sirotčím polním vojsku Blažej z Kralup. Dne 11.3.1428 nahradil ve velení zraněného hejtmana Velka Koudelníka, který si zlomil nohu při tažení do Uher. Jiná zmínka je z roku 1420, kdy byla ves Hostín dána do zástavy světským pánům. V té době je připomínán husitský hejtman Blažej (Blažek) z Kralup jako jeden z vůdců slezských tažení. Je pravděpodobné, že se k němu přidávali i lidé ze zdejšího kraje a za oddanost v boji získávali do držení některé usedlosti.


Vítězslav Hálek – nejznámější z obyvatel Bukole


Vítězslav Hálek - zřídka i Viktor, vlastním jménem Vincenc Hálek (5. dubna 1835, Dolínek u Mělníka – 8. října 1874, Praha), byl český básník, prozaik, dramatik, literární kritik a publicista, představitel májovců. Bývá spolu s Janem Nerudou označován za zakladatele moderní české poezie.


Jeho otec byl hostinským v Bukoli. U kaple sv. Bartoloměje je hřbitov, na němž jsou mimo jiných pochováni rodiče spisovatele Vítězslava Hálka, který ve zdejším kraji prožil dětství a měl k němu vždy velmi vřelý vztah.

Portrét z náhrobku rodičů Václava Hálka

Jeho dětství v této vesnici ovlivnilo celou jeho tvorbu. Měl být knězem, proto začal v Praze studovat kněžský seminář, ale proti přání rodičů roku 1847 přestoupil na Akademické gymnázium, které ukončil roku 1855. Rodiče s jeho přestupem nesouhlasili a odmítli ho dále financovat, živil se psaním básní a udělováním kondicí (tj. doučováním).

Dnešní podoba bývalého hostince „ U Abtů“ kde žila Hálkova rodina

Hálek poměrně hodně cestoval - navštívil Itálii, Polsko a Balkán, dojmy z těchto cest pak zpracovával ve fejetonech.


Pracoval jako redaktor Národních listů, kde měl na starosti divadelní rubriku. Básně vydával v almanachu Máj, který redigoval. Byl vůdčí osobností časopisu Ruch. Roku 1872 převzal a redigoval spolu s J. Nerudou časopis Lumír. Spolu s ním také redigoval časopis Květy.


Mladé čtenáře si získal sbírkou lyrických básní písňové formy Večerní písně.


Z Hálkovy epiky jsou nejznámější Pohádky z naší vesnice, významná je HáIkova povídková tvorba, zejména vesnická, zachycující napětí mezi sedlákem a chalupníkem nebo zobrazující překážky, které se staví do cesty lásce mladých lidí a vyplývají z nepochopení rodičů nebo z lpění na majetku. V dramatické tvorbě nedosáhl Hálek významnějších úspěchů.


Řídil edici Slovanské besedy.


Byl ženatý s dcerou pražského advokáta Dorotou Horáčkovou. Jejich synem byl Ivan Hálek.


Zemřel na zánět pohrudnice ve 39 letech a byl pochován v Praze na Vyšehradě.


Kromě Vítězslava Hálka se v Bukoli narodila méně známá, ale neméně významná osobnost MUDr. Bohuslava Kecková (18. března 1854, Bukol – 17. října 1911 Kostomlaty nad Labem) byla historicky první česká lékařka. Promována roku 1880 na univerzitě v Curychu.


V současnosti

zde žije v 55 domech 92 dospělých obyvatel a 13 dětí.


Zajímavostí obce je přívoz přes řeku Vltavu, který spojuje osadu Bukol s obcí Lužec nad Vltavou. Tento přívoz v současnosti využívají především cyklisté, neboť tudy vede cyklostezka z Mělníka do Prahy. Na pastvinách u Vltavy „kobylí pole“, je možné v létě vidět pasoucí se koně stejně, jako tomu bylo v této oblasti ve středověku.

Pastvina

http://www.geologicke-mapy.cz/regiony/ku-615749/#dalsi

Vila na návsi
Nová stavba

Pro porovnání pohled na náves v roce 1954 a dnes:

Bukol náves 1954
Bukol náves 2012

Na závěr okopíruji jeden z mála písemných záznamů o životě

Vítězslava Hálka v Bukoli


Mé prvé setkání s V. Hálkem


Autor: Josef Svátek


Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893.


Nákladem Umělecké besedy v Praze, 1893. s. 105–108.


r. 1855


Rodiče Hálkovi měli tehda hostinec v Bukole blíže Mělníka a chtěli míti z Hálka kněze; bylo to nejvřelejším přáním zvláště jeho matky. S pevným přesvědčením, že syn vstoupí do semináře, vyprovázeli ho na podzim z domova ku Praze. Jaké bylo však jejich překvapení, když se z úst „dobrých lidí“ dověděli, že Hálek není v Pražském semináři a nestuduje na kněžství.
Vzniklo ovšem napjetí mezi rodiči a synem. Starý Hálek, povaha nad obyčej pevná, nemínil synovi jen tak zhola odpustiti, že proti vůli rodičův změnil svá studia. Ale poněvadž syn co do povahy byl věrným obrazem otcovým, nemínil ani se své strany povoliti a tak se stalo, že na první prázdniny domů k rodičům nešel.


Je známo, že starého Hálka se synem smířilo teprve první provozování dramatu „Carevič Alexej“. Pražští přátelé Hálkovi přiměli tvrdošíjného otce básníkova, aby se šel podívat na první představení synovy tragedie. Otec povolil, a v povahách caře Petra I. a jeho neústupného syna Alexeje shledal obraz povahy své i synovy. Tragické rozuzlení sporu mezi carským otcem a synem hnulo srdcem básníkova otce a bylo příčinou potomního smíru Hálkova s otcem.


Bylo to v měsíci srpnu roku 1853, tedy před více než čtyřiceti roky.


Dlel jsem tehdáž na prázdninách jako domácí učitel v rodině proslulého českého ekonoma A. V. Schustra ve Vojkovicích nedaleko Veltrus, na kteroužto krajinu, obtékanou na západě Vltavou a na východě Labem, shlíží posvátný Říp, jsa věstným znamením dalekému okolí. Rovinatá krajina mezi oběma řekami těmito nevyniká sice krásami přírodními, ale vysočina na levém břehu Vltavském s vrchem Řípem a neméně vysoký pravý břeh Labský s krásně položeným městem Mělníkem dodávají jí pěkného pozadí, jež na severním obzoru lemováno jest s jedné strany kuželovitými vrcholy Středohoří českého a s druhé táhlým hřbetem hory Sedla a obou vrchů Bezdězských.


Věda, že krajina tato patřila k oněm, jež byly v dávnověku nejdříve od kmene Čechův osazeny, neboť s vrcholu Řípu byl ji praotec Čech po příchodu svém přes tři řeky obzíral, pohlížel jsem na ni okem starožitníka, sledoval stopy starého toku Vltavy, která za dávných dob od Veltrus přímo přes rovinu k Obříství do Labe spěla, jak o tom dosud zachovaný zvýšený pravý břeh tehdejší svědčí, a konečně s nemalým zájmem prohlížel jsem starobylý kostelík v osadě Hostíni, který k nejstarším gotickým stavbám v Čechách patří.


„Řídkou zvláštností krajiny naší,“ pravil ke mně jednoho dne hostitel můj, „jest však správce fary Hostínské, pravý to originál, jehožto kázaní daleko široko pověstná jsou, jak se o tom hned příští neděli sám přesvědčíte. Uvedu vás pak k podivínskému pánu tomu, který sice jinak jako pravý poustevník žije, ale přes to zejména mladé študenty rád u sebe vídá, aby jim své staré Josefinské zásady vštěpoval.“


Takto jsa připraven na zjev a povahu pana pátera Fikejsa — tak se správce fary Hostínské jmenoval — chvátal jsem příští neděli do starobylého kostelíka v Hostíni a za krátko jsem se přesvědčil, že pověst nelhala, nazývajíc způsob kázaní starého P. Fikejsa originálním.


Jelikož bylo právě ve žních, byl kostel jen slabě navštíven, a tato okolnost poskytla knězi vděčné látky ku kázaní, aby dle způsobu svého proti náboženské netečnosti svých oveček horlil.


Zapamatoval jsem si zejména jednu větu z kázaní P. Fikejsa, která však způsob horlení jeho plně charaktarisuje.


Tento český Abraham a Sancta Clara vztáhnuv na kazatelně pravici proti oknu, jímž bylo velebný vrch Říp z kostela zříti, zahřměl na vesnické posluchače v poloprázdném kostele:


„Kdyby tamhle Říp byl knedlík a Vltava s Labem dokola rybník a ten rybník samá omáčka, to vy byste se hnali k jídlu — ale na slovo boží docházet, to vám nevoní!“


A v podobném tónu a slohu šlo to ještě půl hodiny dále a já již nepochyboval o tom, že pan páter Fikejs jest nejen v životě, ale i na kazatelně skutečným originálem.


Po mši sv. byl jsem svým hostitelem uveden na faru a P. Fikejsovi představen.


Nebudu se déle zabývati velebným pánem, neboť více mne zajímal přítomný host jeho, mladík asi mého stáří, prostřední postavy, silných ramen, jehož hlava, hustým tmavým vlasem pokrytá, měla přímo tvar Césarovský, a jehož tmavé jiskrné oči i jaksi zádumčivý výraz bledého obličeje o nevšedním duchu a nadání svědčily.


„Pan Viktor Hálek,“ představoval nám starý kněz mladíka, „syn šenkýře z nedaleké Bukole, který také verše píše.“


Když byl hostitel můj i mne představil, přistoupil mladík ke mně a vřele mi ruku stisknuv, pravil k oběma starým pánům:


„My dva se již přes dvě léta dle jména známe; já rediguju studentský časopis „Varito a Lyra“, pan Svátek podobný list „Libuša“, jež si navzájem vyměňujeme, ač jsme dosud k osobním stykům nepřišli. Těší mne, že konečně budu si moci v tomto zákoutí se stejně smýšlejícím druhem pohovořiti.“


„Vy také snad píšete verše?“ zvolal na mne pan páter Fikejs a spráskl ruce nad hlavou. „Chce-li také z vás míti matka kněze, pak dej Pán Bůh dobrou noc semináři, neboť se tam zrovna tak nedostanete, jako tuhle větroplach tento, který jen po polích a lesích těká a verše kuje!“


„Probůh, velebný pane,“ pravil prosebným hlasem Hálek, „jen drahé matce mé ničeho o tom neříkejte, že nikdy do semináře nevstoupím!“


„Vím, vím, byla by to pro tu dobrou ženu a věřící křesťanku krutá rána,“ podotýkal mírnějším již hlasem stařičký duchovní. „Jen také toho ohavného veršování zanechte! To vás jen ve zkázu a bídu přivede!“


Pohlédli jsme s Hálkem významně na sebe, neboť ošumělá klerika P. Fikejsa a chudičké i na nejvýš zanedbané zařízení příbytku jeho byly výmluvným svědectvím toho, že také na mnohých vesnických farách žádný blahobyt nekvete.


Za krátko opouštěli jsme rychle faru, neboť jako redaktoři studentských listů a nastávající literáti měli jsme si příliš mnoho co povídati, než abychom výklady starého podivínského velebníčka dlouho poslouchali.


Vyprovázel jsem přítele Hálka z Hostíně do Bukole a ač to byla jen půlhodinka cesty, trvala nám přes dvě hodiny. Byloť si co vypravovati o životě veřejném v Praze, jenž byl tehdáž absolutismem Bachovým tak úmorně tísněn, že jen pod šírým nebem bylo možno volně myšlénky vyměňovati; naříkali jsme si vzájemně na tehdejší živoření naší literatury a konečně jsme zabředli i do politiky, o níž se tehdáž již dokonce nesmělo než mezi čtyřma očima svobodně hovořiti.


Zuřilať tehdáž již válka západních mocností s Rusy na Krymu a k vůli té dostali jsme se oba hned při prvním setkání svém do sporu.


Hálek jako všickni tehdejší uvědomělí studenti čeští horoval pro Rusko, v němž spatřoval jedinou spásu a záštitu pro veškeré ostatní národy slovanské, kdežto já, pamětliv jsa toho, co byl tehdejší vyhnanec Brixenský Karel Havlíček jako redaktor „České Včely“ roku 1847 o Rusku psával, při čemž pronesl památné slovo „S hrdostí vždycky řeknu: Já jsem Čech, ale nikdy já jsem Slovan!“ — nespatřoval jsem v tehdejším úřadním Rusku žádného ideálu pro ostatní národy slovanské.


Hádka tato politická nebyla však na úkor mladému přátelství našemu a již pro příští den ujednali jsme společnou vycházku na Oupor, nejkrajnější to výběžek trojhranu, jejž Vltava a Labe před stokem svým pod Mělníkem tvoří.


Hálek byl unesen vzletnou fantasií svou při líčení přírodních krás onoho neznámého takřka zákoutí země české a takž není divu, že již za časného jitra následujícího dne spěchal jsem do dědinky Bukole, ležící na pravém břehu Vltavy, jejíž okolí podalo Hálkovi později látku k několika z proslulých jeho povídek vesnických, jako „Převozník“, „Na statku a v chaloupce“ a j.


Vesnička Bukol, do níž se rodiče Hálkovi byli několik let před tím z nedaleké dědiny Dolínku přestěhovali, nevyniká ničím zvláštním, leda jednopatrovou kamennou budovou, která tehdáž pošmourným zevnějškem svým a štukatorskými ozdobami slohu parukového jevila se mi hned na první pohled jako nějaká bývalá budova klášterní, čímž také skutečně byla. Paní Dorota Kateřina Turková ze Sturmfeldu a Rosenthalu, vdova po slavném primátoru Starého města Pražského Mikuláši Turkovi ze Sturmfeldu a Rosenthalu, jenž byl roku 1648 Prahy proti Švédům tak hrdinsky hájil, darovala roku 1679 svůj statek Bukol se vším příslušenstvím kolleji jesuitské u sv. Klimenta v Praze, načež si tam páteři jesuité residenci vystavěli, v níž za doby letní vždy několik členů Pražské kolleje až do zrušení řádu jesuitského roku 1773 sídlívalo. To bylo ono jediné kamenné stavení v Bukole, jež se až na naše doby zachovalo.


Ke statku patřila ode dávna též krčma výsadní s masným krámem a v prostém stavení tomto, které jsem ve východní části vesnice brzo nalezl, provozoval nyní otec Hálkův živnost hostinskou a řeznickou, která však v prosté dědince ovšem velkého výtěžku neposkytovala.


Přítel Hálek již mne očekával a představiv mne matce své, prostinké to ženě z lidu, kterou páter Fikejs právem „věřící křesťankou“ nazval, uvedl mne jizbou hostinskou do vedlejšího pokojíku, kde mne dobrá matička jeho výbornou kávou — tehdáž ještě vzácností v odlehlé vesnici — uctila. Mezi rozmluvou, ve které matička Hálkova ve zbožné povaze své neopominula připomenouti, kterak to bude nejblaženějším dnem jejího života, až její Viktorek — tehdáž se Hálek nepsal ještě Vítězslavem — bude primici svou slaviti, odskočil také otec Hálek z krámu řeznického do pokojíka, aby seznal Pražského hosta synova. Shledal jsem v něm bodrého českého muže, vzor přičinlivosti a péče o rodinu, který s pýchou na syna svého hleděl, jako manželka jeho v něm „budoucího pátera“ spatřovala.


Nikdy nezapomenu na krátkou první hodinku, pod střechou hodných rodičů Hálkových ztrávenou, v níž jsem poznal všecku upřímnost a právě staročeskou ryzost povah jejich. Viktor pobízel již netrpělivě k odchodu, neboť hořel všecek po kochání se v přírodě, kterou později nesmrtelnými písněmi svými tak krásně opěval, jak nikdo před ním a také nikdo po něm v Čechách nebyl dovedl.


Dobrá matička jeho nacpala nám do kapes ještě rohlíků a uzenek, neboť měli jsme se až po poledni vrátiti, a takž dali jsme se za krásné pohody na cestu na ten krásný koutek země mezi Vltavou a Labem, tehdáž i v okolní krajině takřka neznámý, a přece tak nevyrovnaně romantický, kde ve stínu staletých dubů mysl mimovolně zalétá v mlhavé ty doby, kdy praotec Čech obzíral s vrchole Řípu krajinu, v níž se mu tak velice zalíbilo.


Nyní však ustati musí péro mé, neboť další cestu naši na Oupor vylíčil skvělým pérem svým později Vítězslav Hálek roku 1872 v literárním almanachu Umělecké Besedy „Máj“ — tam čtěte poetické a zároveň rozmarně líčení zvěčnělého pěvce „Večerních písní“ o výletu našem na Oupor a pochopíte snadno, kterak nezapomenutelnými rysy tkví mi i po čtyřiceti letech v mysli mé první setkání s Vítězslavem Hálkem.


Josef Svátek


Okopíroval jsem do tohoto článku všechny dostupné zdroje. Omlouvám se všem autorům, které jsem neuvedl. Nechť se ozvou, vše se dá napravit.

Petr Soukup


Home | O nás | Aktuality | Kalendář akcí | Chov | Horsemanship | Kopyta | Fotogalerie | Odkazy | Kontakt | Vzkazy

copyright © Dreamranch - Bukol 2010                                                                                                                                                     made by Bensia