Stručně o sociálních kontaktech koní


Dlouho jsem se chystal napsat článek na toto téma, ale moje znalosti byly založeny na chabém základě a nechtěl jsem šířit nepravdivé vydedukované informace. Všechno je dobré ověřit z více zdrojů.
12.1.2007 jsem měl možnost navštívit, díky jejímu pozvání, přednášku profesionální etoložky ing. Jitky Bartošové Ph.D.. Na základě této krátké 4 hodinové přednášky, v které byla akumulována látka roční výuky vysoké školy, vznikl tento článek.

Kůň je stádovým zvířetem, které dokáže profitovat ze spolupráce s příslušníky svého, ale občas i jiných druhů.
Chování koní nevzniklo zcela náhodně, vzniklo za miliony let vývoje a stalo se strategií přežití v přírodě. Je dáno genetickými dispozicemi, ale i naučené.
Chování koně je ovlivňováno těmito hlavními motivacemi:

a) Vyhnout se vlastní smrti - nebýt sežrán
    - mít dostatek jídla a vody
b) Úspěšná genová reprodukce - přenos genů
    - podpora potomků a příbuzných

Domestikace koně člověkem zatím nedokázala změnit způsoby chování koní, pouze se změnila intenzita a frekvence některých druhů chování.
U volně žijících koní základ typického stáda - rodinné skupiny tvoří hřebec, který hlídá svůj harém. Ten tvoří skupina 2 až 5 většinou nepříbuzných klisen. Zbytek stáda tvoří jejich různě staří potomci, kteří ještě neopustili rodinný svazek. Celkově bývá ve skupině 12, výjimečně až 20 koní.


Velká stáda, která je možno občas vidět až o stovkách kusů, nejsou pevné svazky. Jsou to stáda několika jednotlivých skupin, které se občas dají dohromady třeba v období sucha kolem zdroje potravy a vody.


Hřebci kteří nemají svůj harém tvoří samčí skupiny.


Potomci jsou ve skupině až do doby kdy dorostou (do věku cca 2 až 3 let), potom se přidávají k jiným harémům (klisničky), nebo samčím tlupám (hřebečci). Mladí hřebci mohou být vyhnáni dominantním hřebcem.


Dominantní hřebec je se svou skupinou klisen s hříbaty (harémem) od doby, kdy se mu jí podaří získat až do doby, kdy ztrácí síly a vyžene ho silnější jedinec. Dvoří se klisnám v říji, plodí potomky, hlídá svojí skupinu před predátory a jinými hřebci a udržuje ji po hromadě.


Kobyly mají hlavní úkol - starost o svá hříbata. Kobyly mají pevné vztahy a žijí spolu ve skupinách mnoho let, často do konce života. Většinou bývá některá ze starších kobyl vůdčím jedincem stáda, který určuje kam skupina půjde. Nemusí to být při každém přesunu totéž zvíře (i když často je), ale je to zkušený sebevědomý jedinec který ví co v určité situaci dělat. Nemusí to být tzv. alfa jedinec, klisna postavená nejvýše v hierarchickém žebříčku.


Koně ve skupinách se dobře znají, mají jasně uspořádanou sociální hierarchii a neustále spolu komunikují. Vzájemné postavení těla, poloha hlavy a uší, občasné hlasové projevy, různé pohyby, vzájemné drbání, pachy které jejich těla vydávají, vlastně všechno co dělají to jsou jejich komunikační prostředky, které mi si dokážeme uvědomovat jen částečně. Jejich vzájemný společenský život je velmi intenzivní.


Tenhle model "rodinného" života koní může mít různé obměny. Někteří potomci odcházejí dříve, někteří později. Nebo jsou například ve skupině dva hřebci z nichž je jeden dominantní plemeník a druhý starší mu pomáhá stádo hlídat. Běžně můžeme ve volné přírodě najít různé variace nastíněného "průměrného" modelu.


Často není možné z různých důvodů umožnit našim koním takovýto společenský a rodinný život. Měli by jsme se ale snažit podmínky chovu co nejvíce přizpůsobit přirozeným podmínkám. Umožnit koním sociální kontakt, vytvoření stádové hierarchie a dlouhodobých stabilních vztahů.


Člověk je zvyklý, že koně prodává a kupuje, přemisťuje z jedné stáje do druhé, zavírá je na dlouhé hodiny do samostatných boxů, připouští kobyly z ruky hřebcem kterého neznají, provádí handling hříbat, odstavuje je v 5 měsících, dává hříbata na hříbárny kde nemají vzory chování v dospělých jedincích a dělá mnoho dalších věcí podle své vlastní potřeby.
Mnoho lidí si ani neuvědomuje jak závažné stresové situace, až skutečné nervové poruchy a fyzické problémy koním tímto jednáním způsobuje. Nedává to do souvislosti s fyzickými problémy a poruchami chování koní. Je to běžný chovatelský standard. Většina koní se s tím nějakým způsobem vyrovná bez větších trvalých následků. To ale neznamená že takové zacházení vydrží všichni, nebo že je jim nějakým způsobem dokonce prospěšné.


Když to převedu na život lidí, bude to pro mnohé lépe představitelné.
Jak by se vám líbilo žít jako otrok mimořádně inteligentních mimozemšťanů jejichž chování je těžko pochopitelné. Nikdy nevíte kdy vás majitel prodá jinému mimozemšťanovi, nebo zabije a dá do konzerv, nebo kdy se i s vámi přestěhuje jinam, do jiné země, bez vašich přátel a rodiny. Nebo trávíte 22 hodin denně v malé cele na samotce a ven se dostanete jen aby vás využili k tvrdé práci. Ženy jsou pravidelně řízeně znásilňovány za účelem narození geneticky žádoucích potomků. Dětem je hned po porodu vštěpováno že mimozemšťani jsou jejich vlastní druh a dvouleté děti jsou odebírány matkám a dávány do dětských domovů na hromadnou výchovu? Takové sci-fi by asi nebylo nic moc, že? Proč se tedy podobně chováme mi ke koním?


A že jde přeci jen o hloupé koně? A kdo určuje kdo je hloupý a kdo chytrý? Nevidí to naši koně jinak?

Petr Soukup



Home | O nás | Aktuality | Kalendář akcí | Chov | Horsemanship | Kopyta | Fotogalerie | Odkazy | Kontakt | Vzkazy

copyright © Dreamranch - Bukol 2010                                                                                                                                                     made by Bensia